Známkovat číslem a sumativně1 je samo o sobě dost pochybná praktika. Možná bych se místo tohoto kraťasu měl pustit do obsáhlejšího textu o smysluplném hodnocení, nebo lépe zpětné vazbě. Nicméně míchání známek a kázeňských opatření mne děsí natolik, že důvody, proč je to úplně blbě, musím shrnout. Kdybych použil slova R. Čapka, jde totiž doslova o černou pedagogiku.
Proč známkami žáky netrestat?
Známka pak už úplně ztrácí výpovědní hodnotu o dovednostech a schopnostech žáka. Ne že by kdy nějakou měla. Výzkumy2 prokazují, že nic jako objektivní hodnocení ve školách neexistuje. I u předmětů jako je matematika záleží na tisíci faktorech, jako je nálada učitele, vztah k žákovi, forma testování apod.
Špatná známka nijak neřeší podstatu nežádoucího chování. Pokud mi žák vykřikuje v hodině, píchá propiskou do spolužáka, nebo spí s hlavou na lavici, asi mu špatnou známkou úplně nepomůžu k lepšímu chování. Namísto toho je potřeba odhalit příčinu a nenaplněnou potřebu, kterou si žák svým chováním řeší.
Odskáčou to hlavně kluci. Jak říkají odborníci, kluci a holky mají jiné „sociálně-emoční charakteristiky“. Zkrátka pokud se na žáky díváte pohledem soudružky učitelky, kluci budou vždycky víc „zlobit“.3
Učitel přehazuje problém na rodiče. Špatná známka v podstatě říká rodiči „něco s tím dítětem koukejte udělat“. A to je tak všechno. Neřekne jim, v čem je problém, neřekne, jak ho řešit. A tak ho rodiče často ani nemají šanci vyřešit.
V žácích vyvolává známka pocit akademického neúspěchu. Pokud dostávám špatné známky z češtiny, prostě mi čeština nejde. To je závěr, ke kterému žáci snadno dojdou. Co na tom, že známky za chování nijak nesouvisí s tím, jestli umím napsat souvislý text, pochopit myšlenku článku nebo poznat argumentační faul. Žáky to pak odrazuje od dalšího vzdělávání. Pokud člověk uvěří, že mu něco nejde a v něčem není dobrý, asi se mu nebude chtít moc pokračovat. A to je škoda – jak z ekonomického hlediska, tak z lidského.
A hlavně – ten podstatný důvod:
Tresty nefungují
Pokud nežádoucí jednání dítěte potrestáme, nejspíše dosáhneme krátkodobého účinku, ale:4
Narušujeme tím svůj vztah s dítětem. Už je to pak vždycky já vs on. Kdo má více síly a moci, vyhraje.
V žákovi narůstá odpor, vzdor a touha po odvetě. Rozhodně ne láska k předmětu a k poznání.
Nijak to nezlepší naši výuku. Nežádoucí chování je svým způsobem zpětná vazba – nepříjemná, ale upřímná.
Uznávám, že to byl článek plný toho, co nedělat a málo rad k tomu, jak naopak na to. Příště se polepším, slibuju 😉
K vysvětlení pojmů sumativní a formativní hodnocení viz tento článek. Ve stručnosti: formativní = dávám zpětnou vazbu, aby žák věděl, v čem je potřeba se zlepšit; sumativní = hodnotím výkon bez informace, co udělat pro zlepšení.
MÜNICH a PROTIVÍNSKÝ, Rozdíly v přísnosti známkování žáků a dopady na vzdělanostní aspirace, 2022, s. 6 a s. 19. Dostupné on-line.
MÜNICH a PROTIVÍNSKÝ, s. 1.
Rozebírat nevhodnost trestů ve školách je opět nad rámec tohoto článku. Pro zájemce odkazuji na mého oblíbeného GORDON, Škola bez poražených, 2015; nebo ROSENBERG, Nenásilná komunikace: řeč života, 2008.