Jak jsem se pustil do doktorátu, aneb co dělám, když si dávám pauzu od učení

Náš Substack teď působil patrně mrtvým dojmem. V následujícím textu, který snad nezůstane osamělým výkřikem, zkusím shrnout, co se vlastně stalo, na co se chystáme a jak třeba přemýšlíme o Španělsku.

TL;DR:

1. Dávám si pauzu od učení a pustil jsem se do doktorátu. K tomu programuji, abych nás uživil.

2. Zkoumám nástroje, kterými by šlo měřit, jak moc zvládají žáci přemýšlet jako historici (tzv. historické myšlení).

3. Schází mi inspirace na psaní Bez násilí a zároveň bojuji s tím, jaký zaujmout postoj v oblasti, kde nejsou k dispozici tvrdá fakta.

4. Možná zde občas zrecenzuji nějakou studii o vzdělávání a výchově, zároveň v nové sekci budu sdílet své doktorandské zkušenosti.

5. Chystáme se do Španělska – to pak možná bude zajímavé počtení!

🌀 Co se stalo: doktorát, Brána a spousta otázek

Minulý rok byl pro mne zlomový – už od zimy jsem si pohrával s myšlenkou, jestli si nedat na nějaký čas pauzu od učení, a zkusit něco jiného. Načítal jsem v té době různé studie, jak se provádí empirický výzkum ve vzdělávání, konkrétně v didaktice dějepisu, a táhlo mne to tímto směrem. Jířa se mi smála, že už ani nic jiného než odborné články a studie nečtu.

Zároveň to byl dobrý čas v tom, že jsem dotahoval jako třídní své deváťáky ke konci základní školy, takže by to byl odchod ve vhodnou chvíli. Kromě toho byla důvodů samozřejmě celá řada – některé z nich jsou spíše na osobní popovídání si, samotné učitelské vyčerpání ze žáků hrálo jen malou roli. Do toho se promítlo i má nejistota, jaký je vlastně smysl křesťanského školství, a jestli nedělá v řadě případů spíše medvědí službu. To nakonec mohlo být trošku poznat i z tónu některých starších článků zde na blogu.

📚 Proč zrovna výzkum a zrovna dějepis?

Asi to bylo od přečtení knihy Adama Granta Ještě to promysli¹, kdy se mi ještě více zalíbilo hlouběji zkoumat, z čeho pramení, to co si myslím, že vím. A v oblasti výuky a školství jsem zjišťoval, že je to všechno dost postavené na vodě – spousta protichůdných názorů, které ale nejsou ničím podložené, než jen omezenou zkušeností jedince.

Diktátová odbočka

Dám příklad z nedávné doby – na učitelském knižním klubu, kde teď čteme Co funguje ve třídě?², jsme se dostali na téma diktátů. Zažili jste je asi sami, pokud nejste odchovanci nějakého alternativního školství. Učitel diktuje, žáci zapisují, a pak se hodnotí, kdo v textu nasekal kolik pravopisných chyb. Na knižním klubu se otevřela polemika, nakolik je diktát efektivní nástroj – kvůli jakým cílům ho vlastně používáme, a nakolik je v dosahování těchto cílů účinný. Padaly myšlenky, že kromě upevnění pravopisu je fajn i na trénování koncentrace, schopnosti zapisovat, co slyším a podobně.

Já jsem spíše toho názoru, že je diktát ztráta času, protože při něm žáci věnují málo času přemýšlení nad tím, co by diktát měl rozvíjet. Ale jak můj postoj, tak postoje zastánců diktátů jsou čistě subjektivní a vycházející spíše z nějaké širší filozofie, jak by mělo vzdělávání vypadat, případně z tradice, než z tvrdých podložených dat. Protože ty nejsou. Minimálně v českém prostředí. Možná někde v zahraničí, ale tam často náš klasický diktát ani neznají.

---

Fascinovaně jsem tedy začal číst to, co by hodně lidí přeskakovalo – metodologické části studií, tedy jakými metodami vědci zkoumali určitý jev, jak spolehlivé závěry z toho mohou vyvozovat a jaké mají jejich zvolené postupy limity.

To, že jsem skončil zrovna u didaktiky dějepisu, je spíš věc kontaktů, než že by mne zrovna dějepis tolik zajímal. V minulých létech jsem byl zapojen v projektu Dějepis+, ze kterého jsem mimo jiné měl spojení s řadou dějepisářů i akademiků, a tak jsem jednak nejlépe věděl, co oborem rezonuje, a také bylo nejjednodušší se do debaty zapojit.

🧠 Doktorský projekt se rozjel…

A tak jsem si vymyslel doktorský projekt. Skloubilo se v něm to, nad čím jsem jednak delší dobu přemýšlel díky Dějepisu+ – jak lépe učit a ověřovat historické myšlení žáků, tedy to, jestli dovedou nad minulostí přemýšlet jako historici. Pro lepší představu, co takové historické myšlení obnáší, přikládám schéma ze zmíněného projektu.

Aspekty historického myšlení a badatelských dovedností podle metodiky Dějepisu+, zdroj: https://dejepisplus.npi.cz/historicka-gramotnost/

Druhá motivace byla fascinace přemýšlením. To se se mnou táhne už delší dobu. Stárnoucí mládežníci mé generace si možná vzpomenou, že když jsme jezdívali na různé pobyty, rád jsem jim dával logické hádanky. Už v té době mne bavilo sledovat, jak si lámou hlavu, pouští se do slepých uliček, a nakonec se něco správně spojí a oni dojdou k řešení.

Ve svém doktorském výzkumu to obojí spojuju – navrhuji testové úlohy, které by měly ověřovat do jaké míry jsou žáci schopni aplikovat znalosti a dovednosti, podle jakých pravidel historie vzniká a funguje. A ověřuji, jestli jsou úlohy funkční tak, že si u nich žáky nahrávám, jak nad nimi nahlas přemýšlí, a tyto jejich myšlenky pak analyzuji.

💬 …a blog oněměl

Smutný důsledek mého příklonu k empirické vědě a odchod z každodenní reality školních tříd je i to, že jsme se na tomto blogu delší dobu odmlčeli. Důvodů je víc – asi hlavní pro mne je, že bez inspirace ze školy není moc o čem psát. A jak mi Jířa trošku vyčítá, protože při tom jsme si vždycky dobře popovídali, ani moc motivace natáčet podcast.

Hlubší problém za tím jsem nakousl výše – hledám způsob, jak se vyjadřovat a mluvit o oblastech, ve kterých je spousta mých postojů a názorů spíše odrazem osobní zkušenosti a nějakého širšího pohledu na svět, než tvrdým faktem, za který bych se mohl postavit a říct, takhle to je.

Při tom, jak jsou věci ve výchově a školství komplexní a každý z nás může mít diametrálně odlišná východiska, propadám skepsi, nakolik je možné vést diskuzi z blogu tak, aby vedla k nějakému hlubšímu vzájemnému porozumění. Strašně by mi vyhovovalo ohánět se tvrdými „vědeckými“ daty. Ale má to dva problémy – jednak často zkrátka nejsou. Ale pokud už jsou, z principu toho, jak vznikají a co říkají, je ošemetné z nich dělat závěry pro život. Dám příklad.

Jeden z experimentů, který lidé kolem mne rádi používají pro kritiku blahobytu a toho, když v něm děti vyrůstají, je Calhounův myší experiment. Hodně zjednodušeně – John B. Calhoun zavřel myši do ideálního prostředí, ve kterém jim nic nescházelo. A zjistil, že myši po čase začnou blbnout, až se jejich společnost úplně rozpadne. A proto, milé děti, žít v dostatku je nebezpečné.

Jenže. Takové závěry z toho dělat nejde, a Calhoun sám je v tom částečně nevinně – podobné zjednodušené závěry z toho udělala až popularizace výzkumu, která ho dost zkreslila. Koho zajímá podrobná kritika a proč to takto přenášet nejde, toho odkážu na Ramsden a Adams (2009).³ Zde jen velmi zjednodušeně shrnu – kromě toho, že se myši začaly požírat až 25. pokusu a předtím to nefungovalo: myši nejsou lidi, a pokud jim přisuzujeme stejné motivace a cíle, nebude to fungovat.

Když to shrnu: fascinuje mne věda, fascinují mne empirické poznatky, fascinuje mne poznávat, jak věci fungují, ale zároveň jsem velmi opatrný v tom, dělat z nich závěry a ještě druhým říkat, že by se podle nich měli řídit. V každé své práci správný vědec dodá, že jeho zjištění mají spoustu limitů a je potřeba problém hlouběji prozkoumat.

✍️ 🌍 Co dál?

Máš, Judo, smůlu. Když tu nebudou žádné rychlé užitečné rady, to už to tu číst nebudeme. Pochopím to. Zároveň chápu, že ne každého, kdo začal tento blog sledovat s původním obsahem, bude zajímat povídání o tom, jak dělám doktorát. Takže budu psát tyto osobní zkušenosti v samostatné sekci, kterou – pokud vás nezajímá – si můžete odhlásit a chodit vám nebude.

Mimo to snad jednou za čas vznikne nějaký podcast. Alespoň Jířa by si to přála. A já možná ze svého studování přihodím tu a tam recenzi nějaké tematické studie ohledně vzdělávání, výchovy nebo nenásilí, která mne zaujme. S tím, že se asi budu zaměřovat víc na popis, jak v ní vědci došli k závěrům, ke kterým došli – a jaké to má limity a v čem musíme být opatrní. Už delší dobu mám rozepsanou recenzi o jednom českém výzkumu, který zkoumal fyzické tresty na školách. Tak se snad někdy dostanu k tomu to doklepat.

Co trošku doufám, že by mohlo náš Substack oživit, je plánovaný výjezd do Španělska. V rámci doktorského studia musím vyjet na nějakou zahraniční stáž, a protože máme Španělsko rádi a nechci rodinu nechávat doma samotnou, chystáme se tam na půl roku přestěhovat. Je to ještě dost na vodě, protože chystám tzv. cotutelle – dělat současně doktorát jak v Praze, tak ve Španělsku. A k tomu mne nejdřív musí přijmout na univerzitu v Murcii. Pokud to všechno vyjde, chystáme se o našich zkušenostech sdílet.

Budu určitě rád i za zpětnou vazbu, co by vás zajímalo a mělo pro vás smysl číst. Každodenní realita, témata výzkumu, nebo spíš myšlenkové tápání?

1. ADAM, Grant. Ještě to promysli: Proč je důležité vědět, co všechno nevíme, a umět změnit názor. Jan Melvil Publishing, 2022. ISBN 978-80-7555-159-7. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/jeste-to-promysli-10815/.

2. HENDRICK, Carl a MACPHERSON, Robin. Co funguje ve třídě?: most mezi výzkumem a praxí. Třetí, revidované vydání. Praha: EDUkační LABoratoř, 2024. ISBN 978-80-908240-9-6.

3. Edmund Ramsden, & Jon Adams. (2009). Escaping the Laboratory: The Rodent Experiments of John B. Calhoun & Their Cultural Influence. In Journal of Social History (Vol. 42, Issue 3, pp. 761–792). Project MUSE. https://doi.org/10.1353/jsh.0.0156