K čemu jsou nám křesťanské školy: Nerovnosti ve vzdělávání (2)
Protože správný učitel se stále učí, po večerech si čtu učebnici statistiky. Co se z ní dá vykoukat o křesťanských školách se dozvíte v článku.
Důrazný disclaimer hned na úvod – statistika je v poslední době moje hobby, louskám učebnici za učebnicí, ale přesto (nebo právě proto), se nemůžu považovat za profíka. Je dost možné, že se dopouštím školáckých chyb. Tak mé závěry berte s rezervou a pokud ve statistice vyznáte lépe než já, tady máte můj postup a můžete to po mně zkontrolovat.
Zásadní problém, který trápí školy v České republice, jsou takzvané nerovnosti ve vzdělávání. Tím se nemyslí, že by žáci zvládali požadované výstupy na různých úrovní – to je samozřejmě v pořádku, i když bychom měli usilovat o to vytáhnout všechny co nejvýše. Skutečný problém je v tom, že ne každý má stejné šance. Když se narodíte do dobře situované rodiny se vzdělanými rodiči, máte mnohem větší pravděpodobnost, že sami získáte dobré vzdělání. Pokud toto štěstí nemáte, nemusí vám pak stačit ani nadprůměrná inteligence.1
Jedním z kroků k zlepšení rovnosti v přístupu ke vzdělání bylo zavedení tzv. inkluze. V zásadě šlo o skvělou myšlenku, která je i podložená výzkumy – pojďme vzdělávat dohromady jak ničím nevybočující žáky, tak děti s různými hendikepy – od lehké mentální retardace, přes různé dys- až po tělesné postižení (dále o této skupině mluvím jako o žácích se SVP – speciálními vzdělávacími potřebami). Běžným dětem to neuškodí a znevýhodněným to pomůže.
Myšlenka hezká, ale realizace naráží. Místo toho, aby se žáci SVP rovnoměrně rozprostřeli po všech školách, na řadě škol je jich velmi málo a na některých přespříliš. Pokud jsou to navíc Romové, čeští rodiče raději uskuteční „spádovou turistiku“ a nechají své děti zapsat do jiné školy. Nemusí jich být ani moc – rodiče často školu odmítnou už při dvou romských dětech ve třídě.2
Jakou roli v tom všem hrají církevní školy? V rámci svého nácviku práce se statistickými daty jsem se rozhodl, že zkusím zjistit, jestli tyto školy pomáhají problém nerovností řešit – tedy že zajišťují rovnoměrnější rozptýlení žáků se SVP, nebo jestli je to naopak a žáci se SVP se na nich koncentrují.
Pro srovnání jsem vzal i soukromé školy. U nich byla má hypotéza obrácená – předpokládal jsem, že ve srovnání se zbytkem škol na nich bude žáků se SVP méně.
Data o tom, kolik je na škole žáků se SVP nejsou veřejně snadno dostupná. Každý půlrok je ale všechny školy posílají na MŠMT v rámci výkazu M3. V něm se dají nalézt podrobnosti o tom, kolik je na které škole žáků, kolik z nich má SVP a z jakého důvodu atd. Výkazy M3 sice nikde veřejně nenajdete (zatím), proto jsem zkusil využít práva na informace a na ministerstvu si o ně oficiálně zažádat. Nebudu zastírat, že mne malinko zaskočilo, že mi vyhověli.
Jaká jsou zjištění ze zpracování těchto dat (zájemce opět odkazuji na podrobnosti). Potvrdila se hypotéza, že na církevních školách je ve srovnání se zbytkem škol vyšší zastoupení žáků se SVP. Je to dobře nebo špatně? Nechci se úplně pouštět do hodnocení – má to svá pro a proti. Církevní školy se patrně lépe dokáži postarat o některé žáky s hendikepy. Na druhou stranu můžou sloužit jako odkladiště běžných škol, kterým ulehčí práci v tom, že se o v něčem náročnější žáky nebudou muset starat.
Stejně tak i předpoklad, že na soukromých školách bude naopak podíl žáků se SVP nižší, se ukázal jako správný. To není asi až tak překvapivé – na řadě těchto škol se musí platit školné a to rychle odfiltruje žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí, mezi kterými bude (předpokládám) i vyšší zastoupení SVP.
Závěr? Pokud přistoupíme na myšlenku, že je pro společnost dobré nevytvářet vyčleněné ostrůvky pro ty „chytřejší“ a pro ty „hloupější“, ale naopak je dobré tyto skupiny rovnoměrně rozprostřít, pak v tom církevní ani soukromé školy příliš nepomáhají. Mohou mít jiná pozitiva, určitě – ale k snižování nerovných šancí na přístup ke vzdělávání nepřispívají.
K této problematice odkazuji na 2. kapitolu o školství v knize PROKOP, Slepé skvrny, 2019.
PROKOP, s. 79.