K čemu jsou nám křesťanské školy: A co to vlastně je? (1)

Před časem se kolegové ze školy účastnili konference křesťanský škol v Maďarsku.

Na poradách z nich o tom občas vylézají střípky a teď v úterý zazněla otázka, kterou jim jeden přednášející položil, a to proč vlastně učí na křesťanské škole. Proč nejdou na státní?

To je dobrá otázka, která mi v souvislosti s přemýšlením o všech výhodách a nevýhodách křesťanského školství občas taky probleskne hlavou. Kolega, který otázku sdílel, nám neprozradil, jakou na ni řečník našel odpověď. Prozradí nám to prý na příští poradě, ať se do té doby hezky zamýšlíme. Tak tento úkol plním trochu ze široka. Pokud mi mé předsevzetí vydrží, chtěl bych se v pár textech zamyslet nad tím, co je vlastně křesťanská škola, jaké má výhody a nevýhody a jestli vůbec mají nějaký pozitivní smysl.

První otázka zní jednoduše: co to vlastně ta křesťanská škola je?

Otázka je jednoduchá, odpověď už moc ne. Pokusil jsem se vybrainstormovat seznam možných kritérií, které pokud jsou alespoň zčásti splněné, můžeme o škole mluvit jako o křesťanské. Nepovažuji to za definitivní výčet, takže se nestyďte do komentáře připsat svůj pohled, co vlastně dělá školu křesťanskou.

Máte k tématu křesťanských škol co říct nebo někoho takového znáte?
Dejte vědět! Přemýšlím o nahrávání podcastu a hledám zajímavé hosty.

1. Zřizovatelem školy je církev

V České republice nemáme žádnou oficiální kategorii „křesťanských škol“, za to máme školy církevní. Tedy ty, jejichž zřizovatelem je státem uznaná církev nejvyšší kategorie. Z principu a definice jsou tyto školy alternativní, protože nabízí alternativu ke školám zřizovaným státem. Některé školy se při tomto označení mohou ježit, ale faktem zůstává, že i pokud by se církevní školy snažily o sebetradičnější formu výuky, nálepku alternativy si těžko sundají.

Když se zaměřím pouze na základní školy, tak církevní jsou ve srovnání se školami zřizovanými státem poměrně zanedbatelné. Alespoň co do počtu a kapacit. Je jich i výrazně méně než soukromých ZŠ.

Většina z těchto církevních škol jsou ty, které zřizuje římskokatolická církev, přesněji některé z jejích odnoží.

A když bychom se podívali, kde je v republice lze najít, zjistili bychom, že jsou rozstrkané všude možně. Možná malinko převažuje Morava, což je i vzhledem k vyššímu zastoupení lidí hlásících se ke křesťanství málo překvapivé. V mnoha regionech církevní ZŠ úplně chybí.

Mezi církevní školy a křesťanské nelze ale dát snadno rovnítko. Jednak se mohou objevovat školy i jiných církví než křesťanských – zatím jsou to jen Lauderovy školy při Židovské obci v Praze, ale třeba jednou bude i nějaká muslimská nebo buddhistická ZŠ.

Druhý důvod je v tom, že ne všechny křesťanská společenství mohou a chtějí zakládat církevní školy. Buď nejsou státem uznanou církví první kategorie a církevní školu založit nemohou, nebo se z nějakého důvodu rozhodnou raději pro soukromou. Kolik takových škol je, zůstává otázkou. Vím minimálně o dvou¹, ale hádám, že jich bude více.

Třetí důvod problém s považováním škol, které jsou zřizované křesťanskou církví, za křesťanské je v tom určité nedostatečnosti. Opravdu stačí, aby zřizovatelem byl nějaký sbor, arcibiskupství nebo diakonie a rázem je škola skutečně křesťanská? I když to na ní funguje úplně stejně jako jinde, neřku-li hůř a „nekřesťanštěji“?

2. Škola má pedagogický sbor složený z křesťanů

Druhým kritériem by mohlo být, že pedagogický sbor školy tvoří křesťané, nebo alespoň převážně. Problém s tímto kritériem je, že žádná škola si do svých nabídek zaměstnání nemůže dát podmínku typu „přijímáme pouze zapálené křesťany“. Nevím, který úřad má na starosti kontrolu diskriminačních praktik, ale věřím, že by si na takovou školu rychle posvítil. Zaměstnance zkrátka podle vyznání vybírat nemůžete.

Tím neříkám, že se to neděje. Zaměstnavatel si může najít řadu způsobů, jak si vybrat takové zaměstnance, které chce. Ve výsledku není zas tak obtížné toho dosáhnout, pokud máte dost kvalifikovaných uchazečů z řad potřebné církve. Svůj podíl na tom má i to, že málokterému nevěřícímu učiteli by se chtělo pracovat na škole, kde je trochu odstrkovanou minoritou.

Žádná škola tedy nahlas neřekne „Zaměstnáváme jen křesťany“, i když to tak může být. Dost těžko proto můžeme říct, kolik jich ze všech ZŠ vlastně je.

3. Škola se svou vizí ke křesťanství hlásí

Existuje řada způsobů, jak škola může veřejně deklarovat, že se ke křesťanství hlásí. Může si to napsat na webovky, může to dát do ŠVP (školní vzdělávací program) nebo si může na nástěnku ve sborovně pověsit různá motivační hesla o tom, že „držíme ty správné hodnoty“, „u nás funguje Kristus, ne demokracie“ a podobně.

Otázka je, co to vlastně znamená. Papír snese hodně a snadno se z podobných hesel mohou stát prázdné pojmy, které v praxi nic neznamenají. Nebo si je každý vyloží po svém. Koneckonců když se člověk podívá, kdo všechno se dnes ohání křesťanskou tradicí, hodnotami a odkazem kdekoho, zjistí, že to s křesťanstvím má často velmi málo společného.

4. Škola má křesťanský obsah výuky, tedy kurikulum

Trochu lepší to může být, pokud škola tato obecná hesla promítne do samotného vyučování. Co se ve školách učí, je u nás v současné době ze strany státu dáno velmi benevolentně, takže každé škola má možnost upravit si vyučovaný obsah a cíle podle svého. Školy si píší vlastní ŠVP, ve kterém důrazy zakotvují.

Nemám přehled o všech církevních školách, ale na základě ŠVP, která jsem viděl, usuzuji, že toho školy moc nevyužívají. Přes hezký záměr ministerstva platí i pro většinu církevních škol to samé, jako pro naprostou většinu ostatních – se ŠVP nepracují, jeho obsah kopírují z jiných škol nebo z učebnic a je to spíš kus papíru než to, podle čeho by škola skutečně fungovala. Čest výjimkám.

Učitelé často jedou spíš podle učebnic. Na rozdíl od států typu USA, kde si mají křesťanské školy často vlastní učebnice, u nás nic podobného v podstatě nenajdete. Školy tak používají ty samé materiály jako státní a je na uvážení učitele, co zdůrazní a co vynechá. Bylo by docela zajímavé zkoumat, jak učitelé přistupují k (z křesťanského pohledu) ožehavým tématům, jako je evoluce, LGBT, různé liberální trendy ve společnosti a podobně.

Úplně obvyklá u nás nejspíš není ani takzvaná biblická integrace – tedy že se každé téma propojí s tím, co o něm můžeme vytáhnout z Bible a jak zapadá do křesťanského pohledu na svět.

Pokud se něco děje, je to spíše součástí tzv. skrytého kurikula – nijak nedefinovaného souboru všech hodnot, postojů a chování, které učitelé žákům předávají, aniž by se o to záměrně snažili.

5. Škola má předmět „náboženství“

Pohledem do ŠVP by se dalo zjistit i to, které z církevních škol zařadily do svých osnov výuku náboženství, ať už jako dobrovolného předmětu, povinného nebo v rámci nějaké zájmové činnosti. Kdyby se někdo chtěl prohrabat stohy neúhledných školních programů, docela by mne pak zajímalo, co zjistí.

Můj odhad je, že je výuka náboženství obvyklejší na katolických školách, než na evangelických a evangelikálních. Stejně tak je možné, že bychom našli volitelnou výuku náboženství i na některých státních školách. Nic tomu nebrání.

6. Škola má svého kaplana / kněze.

Poměrně častou praxí je, že církevní školy mají svého kaplana nebo kněze. Tedy někoho, kdo se stará o duchovní život žáků, případně i pedagogického sboru, a vysluhuje bohoslužby / mše. Opět nemám k dispozici konkrétní čísla, takže jen odhaduji, že je to běžné na katolických školách, patrně i na evangelických. U ostatních nevím.

7. Na školu chodí děti z křesťanských rodin

Dalším kritériem, které by ale oficiálně neprošlo, je zastoupení dětí v křesťanských rodin ve škole. To je problematické z podobného důvodu jako u křesťanského pedagogického sboru – nemůžete si vybírat žáky určité víry a zbytek odmítat. Takové jednání by velmi rychle upoutalo Českou školní inspekci a nenechala by to tak být.

Stejně ale jako u věřících učitelů není problém toho neoficiálně dosáhnout. Stačí vytvořit místo, kde se nevěřící děti a rodiče nebudou cítit dobře, ať vysokými morálními očekáváními, přílišnou křesťanskou nalejvárnou nebo zkrátka tím, že se na ně bude dívat trochu skrze prsty.

Opět jde ale o údaj, kterým se škola veřejně chlubit nebude a těžko tak zjistit, která je na základě něho ta „správná křesťanská“.

8. Ve škole probíhají jiné křesťanské aktivity

Poslední faktor, který by mohl rozhodovat o tom, zda školu považovat za křesťanskou, je zařazování různých křesťanských aktivit. U nás v Bráně začínáme například každým dnem společným zahájením, na kterém se zpívají křesťanské písničky, čte Bible a dost často některý z učitelů modlí. Stejně tak probíhají ranní modlitebky učitelů, modlí se na pedagogických i všech možných jiných radách. Zpíváme nebo se modlíme před jídlem.

Jiná škola si možná vytvoří jinou sadu zvyků a tradic, ale princip bude stejný – přestože se nejedná o pevně daný obsah nějakým vzdělávacím programem, těžko před tím žáci utečou.

---

Těchto osm kritérií mi přišlo na mysl, když jsem přemýšlel, co dělá školu křesťanskou. Která jsou podle mne rozhodující, si nechám do nějakého příštího článku, abych vám nevzal možnost se zapojit.

Co myslíte vy, které z podmínek jsou klíčové a nezbytné? Nebo byste ještě něco doplnili?

Něco jiného? Co myslíte vy.

1. V Praze je škola Celým srdcem, v Sušici ZŠ Elanor.