Meditace nad poslušností ve výchově

Asi nejzásadnější rozpor, který vnímám mezi konzervativní křesťanskou výchovou a respektujícím přístupem, je otázka poslušnosti.

„Děti poslouchat musí,“ říkají křesťané,¹ „protože tak je to správně. Jinak by to byla cochcárna.“

„Vychováváte nesamostatné jedince, kteří budou poslouchat kdejakého diktátora,“ oponují zastánci respektující výchovy.

Co s tím?

Boží řády a výchova ke spasení

Asi by bylo dobré si shrnout, z čeho jednotlivé postoje vychází. Jak konzervativní křesťanská výchova, tak opačná strana mají argumenty, které nelze jen tak nechat být. Z čeho vychází ty křesťanské?²

• Poslušnost vůči autoritám je Boží řád, který funguje a je dobrý.

• Děti jsou hříšné a pokud mají svobodu, rozhodují se špatně.

• Z poslušnosti vůči rodičům vyrůstá i poslušnost vůči Bohu a v konečném důsledku spasení.

• Z poslušnosti vůči rodičům vyrůstá poslušnost vůči autoritám v životě.

Pojďme si je rozebrat postupně.

Poslušnost vůči autoritám je Boží řád

Základním východiskem křesťanského přesvědčení o správnosti poslušnosti je nezpochybnitelný fakt, že o ní Bible opakovaně mluví jako o něčem dobrém.³ A to jak o poslušnosti vůči rodičům, tak vůči jakékoliv nadřazené autoritě. Nebudu se pouštět do jazykových rozborů těchto pasáží a zkoumat, co přesně v originálních jazycích znamenají slova, která se do češtiny překládají jako „poslouchat“, „ctít“ nebo „podřizovat se“. Podstata je myslím jinde.

Ve většině těchto míst Bible nemluví o tom, co by měl dělat rodič⁴ – pouze konstatuje, jaké důsledky na život bude poslušnost nebo neposlušnost mít. To je obecný princip – jak říká Karl Bart, často jsme z indikativu Zákona „Budeš.“ udělali imperativ „Musíš!“.⁵ Popis převracíme na rozkaz.⁶ A toto pokroucené vnímání Božího Zákona přenášíme i do výchovy. Namísto vnímání poslušnosti jako popisu stavu, kdy výchova funguje správně, ji zaměňujeme za východisko, od kterého se správná výchova odvíjí.

Poslušnost má pozitivní dopady na život dítěte. Bezpochyby. Neposlušnost naopak negativní. Pokud ale o poslušnost ve výchově usilujeme donucovacími prostředky, jdeme už nad to, o čem Bible mluví.

Děti jsou hříšné a rozhodují se špatně

„Dobře,“ namítli by autoři křesťanských příruček, „pokud ale nebudeme vynucovat poslušnost, jak zajistíme, aby dítě nehřešilo? Je přece od přirozenosti hříšné a pokud bude mít svobodu, rozhodne se špatně.“

To je závažná námitka. Pokud dítě bude hřešit, hřích se bude zarůstat do jeho zvyků a v konečném důsledku bude i formovat jeho identitu.⁷ Ale stejně jako v předchozím bodu říkám: přes poslušnost na to jdeme ze špatného konce.

Podstatou života bez hříchu přece není poslušnost Zákonu, který ve výchově zprostředkovává rodič. Život bez hříchu je vedlejší efekt toho, že žijeme ve vztahu s Ježíšem, necháváme se jím proměňovat a utvářet. To, že je vztah zásadní pro změnu jednání, potvrzují i psychologové, kteří došli k závěru, že chování je mezi přáteli a v rodinách podobně nakažlivé jako viry.⁸

Další zdroj správného jednání, který přesahuje dosud zažité a ke kterému povzbuzuje i Bible, je vyprávění příběhů. Radikální dekonstruktivisté by to odmítli s tím, že každý příběh je vlastně lež a účelové vykládání skutečnosti – možná trochu extrémní názor, ale nutné poukázání na nebezpečí, které v příbězích vězí: dá se jimi opřít cokoli.⁹ S vědomím tohoto rizika můžeme vyprávěním předávat morální hodnoty a vzory i pro situace, ve kterých nás dítě nemá šanci sledovat.¹⁰

Třetí poznámka k tomuto argumentu je mé přesvědčení, že děti potřebují svobodu dělat věci (i) špatně. Je to pro ně jednak nácvik samostatnosti: nechceme jim přece celý život stát za zadkem a říkat, co mají a nemají dělat. A z křesťanského pohledu člověk, který je celý život poslušný a dělá věci správně, nemá vůbec jednoduché přijmout Boží milost, protože se mu zdá, že ji nepotřebuje. Vybavuje se mi u toho podobenství o marnotratném synu a obraz Boha jako někoho, kdo dává svobodu dělat chyby. Jak by to podobenství vypadalo, kdyby hned na začátku řekl otec: „To je teda blbý nápad. Poslechneš mne a zůstaneš pěkně doma.“?

Poslušnost vůči rodičům je základ spasení

„To ale mícháš jabka s hruškama, Judo,“ slyším některé namítnout, „Marnotratný syn už byl dospělý, rozhodně ne malé dítě. Pro ty to takhle nefunguje. Pro ty je důležité naučit se poslouchat, protože jinak v budoucnu nebudou umět poddat se Bohu a přijmout spasení.“

Narážíme na strašlivý zápas každého křesťanského rodiče. Pochopitelně bychom všichni chtěli, aby naše děti byly spaseny. A uděláme pro to všechno, protože chceme pro naše děti to nejlepší a to věčné zatracení rozhodně není. Pokud si to tedy nezjemníme nějakým křesťanským liberalismem v duchu, že milující Bůh přece nic takového nemůže myslet vážně.

Je jasné, že konečné rozhodnutí zůstává na dítěti a sebelepší výchova nemůže nic stoprocentně zajistit. Jak tomu alespoň napomoct? Je vynucování poslušnosti ta nejlepší cesta? Myslím, že ne. Už z předchozího bodu plyne, že pokud chceme dítě ovlivnit, musíme s ním předně mít vztah a jít mu příkladem. Dokonce bych se odvážil tvrdit následující:

Skutečná poslušnost vyrůstá ze vztahu, nikoli ze strachu.

Ne ze strachu nebo obav z následků, ale z toho, že mám k druhému důvěru. A to si myslím platí jak ve vztahu rodič–dítě, tak ve vztahu k Bohu.

Opakuji tedy to, co v podstatě jinak říkám v předchozí části – pokud chceme, aby dítě naslouchalo Božímu hlasu, musíme mu v první řadě naslouchat my sami.

Poslušnost vůči rodičům je základ správného života

„Ale co ještě menší děti, hmm? Co období batolecího vzdoru? Když ten se nezlomí, děti budou mít celý život problém s autoritami – nebudou poslouchat nikoho. Rodiče, učitele, šéfa v práci. Nikoho.“

Období vzdoru. Nebude na tom něco, když to za zárodek hříchu v člověku považoval už Komenský?¹¹ Když bych parafrázoval Říčana, není ale batole náhodou často v právu a jen sebou už dál nechce nechat manipulovat? Není problém v tom, že si rodiče „hrají na malinkatého pánaboha“?¹²

I psychologové ale přikývnou, že je důležité, aby v tomto období dítě získalo k poslušnosti vztah. Ne jako k něčemu vynucenému, vůči čemu je potřeba být ve vzdoru, ale jako k pevným hranicím, které poskytují bezpečí. Říčan pro to používá pojem „respektující pevnost“ a to se mi líbí. Co se má tedy dítě naučit?

A s těmi dalšími autoritami, které by mělo dítě poslouchat, je to podobné. Pokud zajišťují řád, díky němu bezpečí a v rámci něho svobodu, je pro dítě přirozené je respektovat. Pokud svévolně zašlapávají osobnost dítěte, berou mu veškerou autonomii a snaží se ho silou předělat, nemůže to dopadnout dobře. Ani pro autoritu, ani pro dítě, ani pro jeho vztah k poslušnosti.

Respektující přístup a poslušnost jako zlo

„Poslušnost je riziková,“ píší Nováčková a Nevolová¹³ a rozvádějí všechny negativní jevy, ke kterým může vést:

• Dítě se učí, že nemá zodpovědnost za důsledky.

• Rozhodnutí autority je důležitější než „realita a smysluplnost“.

• Ve vztahu má vždy jeden navrch, takže je lepší se snažit, abych to byl já, ne ten druhý.

• Poslušné dítě snadno poslouchá nevhodné autority: vůdce party, vůdce strany, vůdce národa.

• Poslušné dítě se spíše podřídí autoritě skupiny a zapojí se do šikany.

• Poslušnost působí frustraci, stres a psychosomatické potíže.

• Poslušný člověk nepřemýšlí a snadno páchá zlo.

• Výchova k poslušnosti je výchova k totalitě.

Opět nemůžeme žádný z těchto argumentů snadno shodit ze stolu. Nebudu podrobně rozebírat každý z nich, spíše zkusím celkově zahladit rozpor, který mezi respektujícím přístupem a mým křesťanským pohledem na první pohled je. Společný základ všech těchto argumentů je to, že vnímají poslušnost jako něco vynuceného. Silnější ve vztahu z pozice moci donutí toho slabšího, aby vykonal, co si přeje. Ten slabší dostane strach a raději se podřídí – je tedy „poslušný“.

Poslušnost a servilnost

O takové poslušnosti ale nikde v textu výše nemluvím. Zopakuji, co mi z předchozí polemiky s tradičním křesťanským pojetím vyšlo.

• Poslušnost je ukazatel stavu, nikoli to, o co ve výchově usilujeme.

• Poslušnost vyrůstá ze vztahu, nikoli ze strachu.

• Poslušnost je svobodné rozhodnutí, nelze ji vynutit.

• Poslušnost znamená bezpečí a řád, v rámci kterého mám svobodu.

Když porovnám tyto čtyři teze s pojetím v respektujícím přístupu, docházím k tomu, že mluvíme vlastně o něčem úplně jiném. To, o čem tak negativně píše Nováčková a Nevolová, jsem si pracovně nazval servilností – tedy „přisluhovačství, bezpáteřnost, službičkování, poklonkování“ (SSJČ).

Servilnost je postavená na strachu. Jako taková nemá v křesťanské výchově místo – vždyť právě vztah s Bohem nás ze strachu vyvádí. Poslušnost vyrůstá z důvěry. A na tento rozdíl bych si přál ve výchově a vzdělávání nezapomínat.

1. Vím, že se tu dopouštím silné generalizace – toto rozhodně všichni křesťané neříkají. Pokud v textu použiji tuto nálepku, myslím tím přesněji „konzervativního evangelikálního křesťana“. Z pochopitelných důvodů si to zkracuji a všem ostatním křesťanským proudům se omlouvám.

2. Dovolím si neodkazovat každý výrok na patřičný zdroj, protože některé mé čtenáře vytáčí neustálé překlikávání do poznámek pod čarou. Shrnu proto křesťanské zdroje zde. Jako základní náhled do (ultra)konzervativního křesťanského pojetí výchovy doporučuji RYLE, Povinnosti rodičů, 2012. Přestože jde o literaturu z mého pohledu zastaralou, obsahově vnitřně nekonzistentní a neodpovídající současnému teologickému ani psychologickému poznání, je v některých křesťanských kruzích stále živá a poskytuje tak dobrý pohled do hodnot a přesvědčení konzervativních křesťanských rodičů. Zájemce o vědečtější pojednání odkazuji na ELLISON et al., Conservative Protestantism and the Parental Use of Corporal Punishment, Social Forces 74, 1996. Zde jsou dobře shrnuta hodnotová východiska na základě mnoha křesťanských pojednání o výchově.

3. Nevyčerpávající vyčet: Ř 13,1-8; Ef 6,1-4; Ex 20,12; 1. Tim 3,4-5; Dt 21,18-21; Př 30,17.

4. Až na výše odkazované Dt 21,18-21, které je drsně starozákonní a moc se mi nelíbí. Nicméně ani to nemluví o tom, že by si rodiče měli vynucovat poslušnost, pouze popisuje právní úpravu ve starověkém Izraeli. Celá kapitola mi přijde historicky podmíněná a do současnosti doslovně nepřenositelná.

5. BARTH, „Evangelium a zákon“ in Boží božství a boží lidství, 2005, s. 107.

6. O tom, jak změna prizmatu změní naše vnímání Boha, sebe sama a pohled na cestu ke svatosti, viz LOMAS, The Truest Thing about You, 2014. Stručnou srozumitelnou kapitolu k tomu má i OLSEN, A Disciple's Primer: Essential Marks of a Disciple of Jesus According to Jesus, 2022.

7. Sekulární pohled na to, jak naše činnosti utvářejí naši identitu, viz CLEAR, Atomic Habits, 2018, loc. 498. Z křesťanského pohledu důležité rozlišení hříšných skutků, hříšnosti a hříšné podstaty viz ORTBERG, Soul Keeping, 2014, s. 148-151.

8. MARSDEN, „Memetics and Social Contagion - Two Sides of the Same Coin?“, Journal of Memetics—Evolutionary Models of Information Transmission 2, 1998 cit. dle COMER, Live No Lies - Recognize and Resist the Three Enemies That Sabotage Your Peace, 2021, s. 206.

9. Mám rozpracovaný článek o publikacích Marka Hermana a tohle je můj hlavní problém a důvod, proč ho neberu moc vážně: pomocí vyprávění příběhů dokáže podat i sebevětší nesmysl jako nezpochybnitelnou pravdu.

10. Sekulární pojetí příběhů ve výchově najdete v STUDNIČKA, Pohodové rodičovství, 2021. Z křesťanského pohledu např. HÁBL, Učit (se) příběhem, 2014.

11. ŘÍČAN, Cesta životem – vývojová psychologie, 2021, s. 114.

12. Ibid. s. 115.

13. NOVÁČKOVÁ a NEVOLOVÁ, Respektovat a být respektován, 2020, s. 26-31.