O Boží výchově a o té naší (a trošku o tom, jak číst Bibli)
Občas se mi stává, že lidé v mém okolí berou Bibli jako příručku a návod na všechno.
Že berou Bibli jako brožurku, ve které stačí najít správné heslo a vypadne mi správný postoj, správná odpověď, správné řešení problému. Moc se mi líbí, jak to tento přístup komentuje Paul Tripp, autor knihy „Nástroj v Božích rukou“ (2012):
„Řada křesťanů prostě nechápe, co je Bible. Mnozí ji považují za duchovní encyklopedii, za Boží úplný soupis lidských problémů, spolu s celkovým seznamem Božích řešení. Když si nalistujete správnou stránku, můžete najít odpověď na jakýkoli problém. Sofistikovanější varianta chápe Bibli jako učebnici systematické teologie, přehled základních témat, která si musíte osvojit, abyste mohli myslet a žít Božím způsobem. V obou případech máme sklon nabízet jeden druhému izolované části Písma (příkaz, princip, zaslíbení), o nichž se zdá, že se hodí pro danou potřebu.“ (s. 31)
Uvedu konkrétní příklad používání Bible jako příručky k výchově. Nutno uznat, že k tomu celkem svádí.
„Když podstupujete zkoušky, je to pro vaši výchovu; Bůh se k vám chová jako k vlastním dětem. Je snad dítě, které otec netrestá? Výchovou procházejí všichni; bez ní byste tedy nebyli jeho děti, leda nevlastní. Když jsme si vážili svých tělesných otců, kteří nás vychovávali, neměli bychom se tím spíše poddat Otci duchů a získat život? Oni nás vychovávali krátce a podle svého uvážení, on ale pro náš vlastní prospěch, abychom došli podílu na jeho svatosti. Výchova se v dané chvíli nikdy nezdá příjemná, ale krušná, později však těm, kdo jí prošli, přináší ovoce spravedlnosti a pokoje.“ (Židům 12, 7-11)
Když budu číst Bibli způsobem, před kterým Tripp varuje, vypadnou mi z předchozí části skoro děsivé věci – představa Boha jako tvrdého otce, který nás klepne přes prsty, jen co uděláme něco, co nemáme. A lidé jdou ve výkladu často ještě dál: a my ve škole bychom měli vychovávat stejně jako Bůh, drsně, přísně, a je v pořádku, že se to dětem nelíbí. Jednou nám za to poděkují.
Opravdu?
Jak vychovávat jako Bůh?
Když o výše citovaných verších přemýšlím, mé úvahy jdou dvěma směry. Jednak mne napadá řada důvodů, proč naše výchova nemůže být kopie té Boží. Druhý směr úvah se ubírá k tomu, jak tedy vlastně Boží výchovu chápat a v čem se inspirovat.
Jaké důvody mne vedou k pochybám, že naše výchova může plně odrážet tu Boží?
Na rozdíl od Boha nejsme dokonalí a bezchybní. Možná máme tendenci si na to jako vychovatelé hrát, ale pravda je taková, že se často dopouštíme chyb a musíme se omlouvat.
Naše nedokonalost vede k druhému problému – naše pokyny, příkazy a nařízení nemusí být vždy rozumné.1
Nevidíme do budoucnosti a na rozdíl od Boha vychováváme trochu na slepo. Bůh ví, k čemu povede naše jednání a k čemu směřuje jeho jednání s námi. My, učitelé, sice máme taky své cíle, ale moc dopředu nevidíme. S trochou pokory musíme uznat, že si nejsme jistí, že naše strategie dosáhnou toho, o co usilujeme.
Pouze odhadujeme, co je pro dítě dobré a jaké jsou jeho potřeby. Snadno sklouzneme do představy, že víme, co je pro dítě dobré. Přijde mi to až úsměvné – sám často tápu v tom, co by pro mne samotného bylo dobré a správné, ale u někoho jiného jsem si tím jistý?
Nerozumíme příčinám dětského chování. Je snadné označit všechno, co se nám nezamlouvá, jako „hřích“ a „vzpouru“, ale plejáda možných příčin může být mnohem širší (třeba hlad, nervozita, nejistota, stres, zvědavost…).
Boží výchova je dobrovolná. Ani ty verše z Židům nejsou určeny všem, ale jen rozhodnutým jít za Ježíšem. Bylo by hezké, kdyby se děti v našich školách mohly stejně dobrovolně rozhodnout, ale zatím to tak není.
Tím nechci říct, že myšlenka inspirovat se Božím jednáním ve výchově je úplně mimo. Když bych ještě jednou citoval Trippa: „Skutečně biblický přístup znamená, že moje rady zrcadlí, o čem je celá Bible. Bible je vyprávění, příběh o vykoupení, a jeho hlavní postavou je Ježíš Kristus. On je hlavním tématem celého vyprávění…“ (s. 34)
Výchova v kontextu vykoupení
Co by se stalo, kdybych nevytrhl pár veršů z Židům, ale díval se na Boží výchovu takto vcelku? Neznělo by to spíš takto?
„Já jsem tvůj milující Otec. To platí bezpodmínečně2 a ať se sám rozhodneš pro cokoli. Mám pro tebe to nejlepší, ale je na tobě, jestli to přijmeš a necháš se mnou vychovávat. Pokud ano, nebudeš tomu možná vždy rozumět a občas ti to bude připadat nepříjemné, ale věř mi. Vím, co dělám.“
Jak by to mohlo znít, kdybych se tím chtěl inspirovat jako učitel. Co třeba takto?
„Mám tě rád, můj žáku, a záleží mi na tobě. Rád bych ti pomohl dobře se protlouct životem, ale je na tobě, jestli mou nabídku přijmeš. Ne že bych všemu rozuměl, byl dokonalý a viděl do budoucnosti, ale mám skvělého Tátu, který toto splňuje a kterým se sám nechávám vychovávat. Není to vždy příjemné, ale věřím mu. A tobě bych jeho výchovu rád zprostředkoval. Stojíš o to?
Jak říká ŘÍČAN, Cesta životem, 2021, s. 114, i batole může být často v právu, ale rodičům to moc nemá smysl říkat, protože to málokdy přijmou.
Na toto téma a k důsledkům bezpodmínečného Božího přijetí se odkazuji na LOMAS, The Truest Thing about You, 2014.