Bacha na příkazy převlečené za prosbu

Úplně často se mi poslední dobou nestává, že bych měl čas poslechnout si nějaký podcast. Když už na mne zrovna nikdo nemluví, jsem za to ticho docela rád.

Dnešek byl výjimkou – Jířa měla pracovní hovor, tak jsem vzal Joela v kočárku ven a zatímco si dával dvacet, pustil jsem si do sluchátek jeden díl Nenásilného podcastu o nenásilné komunikaci.¹ Trošku uvedení do kontextu: nenásilná komunikace je výmysl amerického psychologa Marshalla Rosenberga a i pokud jste o ní nikdy neslyšeli, ale orientujete se ve světě svobodného vzdělávání a respektujícího přístupu, nejspíš vám její základní myšlenky budou povědomé. Rosenberg, stejně jako Thomas Gordon, vycházel totiž z díla Carla Rogerse.

Jeden z hlavních principů Rosenberga jsou čtyři kroky nenásilné komunikace, které je možné aplikovat na jakoukoliv problémovou situaci:

1. Popíšu situaci bez hodnocení, neutrálně. („Děláš tu hluk…“, „Neuklidil sis po sobě.“)

2. Pojmenuji své pocity. („…a já z toho začínám být unavený…“, „…a já cítím bezmoc, protože nevím, jak to změnit…“)

3. Identifikuji své potřeby. („…zrovna teď si potřebuji vydechnout…“, „…potřeboval bych, aby naše spolupráce fungovala…“)

4. Formuluji konkrétní prosbu. („Mohl bys jít hrát na trubku do sklepa?“, „Mohl by ses na mne teď deset minut soustředit?“)

Kdo máte načteného Gordona, dost možná vám to připomíná já-sdělení. V podstatě je to stejné. Poslední části, tedy prosbám a žádostem, byl věnovaný díl podcastu, který mi při tlačení kočárku zněl ze sluchátek.

Nebudu se vám snažit předat všechny myšlenky, které autoři Petr & Petr sdíleli.² Nakonec, můžete si to poslechnout sami, že? Myšlenka, kterou bych ale chtěl vypíchnout a trošku se nad ní zamyslet, je jednoduchá:

Prosba musí obsahovat možnost odpovědět „ne“. Jinak jde o příkaz.

Tenhle důraz mne zaujal. Na první pohled je to samozřejmé, ale když jsem tak poslouchal a přemýšlel, došel jsem k určité sebereflexi, že prosbu a příkaz dost často zaměňuji. I když bych rád učil způsobem a v prostředí, kde bych se v naprosté většině případů obešel bez příkazů, zatím to tak není. Po žácích spoustu věcí vyžaduji – od toho, aby se na začátku hodiny konečně zklidnili, přes příkaz k otevření učebnic, vyplnění cvičení v pracovním sešitě, až po to, aby v jídelně připravili na stůl a taky po sobě uklidili.

A protože je mi fakt, že přes den vyplodím tolik příkazů, trochu blbý, snažím se je alespoň zaobalovat do různých zdvořilostních frází. Možná že nesnažím, ale často to dělám, prostě mi to naskakuje.

Naštěstí máme skvělé žáky³ a občas mi nastaví zrcadlo. Vybavuju si jednu situaci z jídelny. Máme takový zvyk, že po dojedení jeden z žáků utře stůl. A učitel má (pro mne) trochu nemilou povinnost na to dohlédnout a hlavně tím někoho pověřit. Jinými slovy někomu přikázat, ať utře stůl. Jednou jsem měl náladu být zdvořilý a neznít moc rozkazovačně, tak jsem to formuloval asi takto: „Mohl bys, Aloisi, prosím utřít stůl?“

Na to se Alois (říkejme mu tak) usmál a zeptal se: „A co budete dělat, pane učiteli, když řeknu, že ne?“

Naštěstí mi díky tréninku z vlastní výchovy⁴ rychle došlo, že si za to můžu sám. Odpověděl jsem, tuším, že bych to pak utřel sám, načež žák spokojeně přikývl a stůl utřel.

Takových zdvořilostních záměn příkazu za prosbu bych napočítal každý týden kopu. Většinou to dopadne tak, že žák bez odporu vykoná, o co ho prosím, protože tak je vychovaný. Rodiče, učitelé a další autority se poslouchají.⁵ A když ne, přijde trest. To je i podstata příkazu, jak ji zmiňovali v podcastu – po neuposlechnutí příkazu vždy přichází trest, ať už má jakoukoliv podobu: zamračení, křik, odebrání nějakých výsad, komunikace s rodiči a tak dále a tak podobně.

Když nad tím přemýšlím, připadá mi to hrozně smutné. To si vážně žáci mají od nás ze školy odnést, že každou prosbu lidí ve vyšším postavení je potřeba vyplnit, jinak přijde trest? Kdo je naučí, že mohou s klidným svědomím odmítnout a hledat jiné řešení, které pro ně bude přijatelnější? Nemít výčitky, že jsem „špatný“, když prosbu nadšeně nesplním?

V tom vnímám nebezpečí pro každého učitele: svou komunikací formujeme, jak žák bude v budoucnu vnímat sebe i ostatní, určujeme do velké míry to, jestli jeho vztahy s lidmi budou v dospělosti zdravé nebo ne.⁶

Co s tím? Mám se smířit s tím, že ze sebe budu každý den chrlit mraky příkazů? „Buďte ticho!“ „Pusťte se do práce.“ „Přestaňte se okamžitě prát!“ Nebo mám prosit a respektovat žákovo ne? „Dobře, tak dál sjížděj Instagram.“ „Když nechceš, tak já to po tobě uklidím sám.“ Pokud se mnou bude mít žák dobrý vztah, dost možná moje prosby naplní a tak daleko situace nedojde. Určitě ale ne vždy.

Jak říkali i autoři podcastu – na příkazu není nic špatně a jsou situace, kdy je potřeba. Třeba když jde o zdraví. Nebo když nás tlačí čas. I pak je ale dobré si sednout a zamyslet se, jestli by to příště nešlo řešit jinak.⁷ A to je myslím i cesta, jak se vymanit z bludného kruhu příkazů – přibrat do řešení žáky a společně vymyslet, jak to dělat, abych já jako učitel nemusel být nepříjemný mikromanažer⁸, který určuje, kdo připraví talíře, kdo vidličky a kdo utře stůl. Ale abych byl spíš jejich zkušenější parťák. Ten, kdo je inspiruje. Kdo je směřuje dobrou cestou. Abych byl jejich formátor.

To je moje soukromá osobní výzva: pokud vidím, že někde stojí fungování na mých příkazech, radši než je převlékat do zdvořilých frází chci přijít za ostatními s prosbou o pomoc, jak to nastavit lépe. S důvěrou, že na něco přijdeme. (Třeba že si do jídelny bude nosit každý svůj ešus. Ale to už předbíhám, to třeba jednou vymyslí žáci. 😉)

1. Vzhledem k tomu, že vás zajímá můj blog, můžu tento podcast směle doporučit. Pánové si o nenásilné komunikaci povídají moc zajímavě a hosty mají ještě zajímavější. Najdete je ve všech možných podcastových platformách.

2. Stojíte alespoň o pár bodů, které mne v podcastu zaujaly? Dobrá. Tu jsou: bez naší jasně formulované prosby nemusí mít často druhá strana potuchy, jak naplnit naše potřeby. Autoři v této souvislosti zmínili i Pět jazyků lásky, kde se podobná myšlenka objevuje taky. Schopnost umět formulovat jasně svá přání velmi usnadní život, protože lidé kolem nás nám rádi vyjdou vstříc, pokud budou vědět, jak na to. Dobrá prosba/přání je konkrétní, realizovatelné. A není v záporu – druhý potřebuje vědět, co má udělat, ne co nedělat. (Mohu potvrdit, že to funguje. Díky jednomu takovému konkrétnímu přání jsem napsal tento článek.)

3. Můj úhel pohledu. Alespoň já považuji upřímnost za skvělou vlastnost. Někdo by to tak možná neviděl a spíš by poznamenal něco o drzosti.

4. U nás doma by odpověď na takovou otázku byla: „Mohl.“ A pak by dotyčný v klidu seděl dál a nic nedělal. To, že něco udělat můžu, přece ještě neznamená, že to udělám, že? Pragmalingvistika a Griceovy konverzační maximy u nás dostávaly na frak.

5. Dost možná poslechne proto, že má se mnou jako učitelem dobrý vztah a nemá problém jeho prosbu vyplnit. Ostatně o tom byl předchozí článek. Dnes mi v zásadě ale nejde o to, proč žák poslechne, ale jak reagujeme, když naši prosbu nevyslyší.

6. Ano, přijímám námitku, že mnohem více to ovlivňují rodiče. Vliv školy ale nebude podle mého odhadu o moc níže, rozhodně ne bezvýznamný.

7. Skoro jako kdyby v tomto citovali GORDON, Škola bez poražených, s. 283.

8. Za obohacení slovní zásoby tímto výrazem děkuji prezidentským volbám.