O sobeckosti svobodného vzdělávání, aneb nevýhody zrušení povinné školní docházky a co my křesťané s tím

Hádám, že tahle otázka jednou přijde. „A tati, musím chodit do školy?“ Je to jen otázkou času. Alespoň mne kdysi určitě takové otázka napadla. Jestli jsem ji jako dítě vyslovil nahlas, to už nevím.

Co teda dítěti odpovědět, když už vím, že by nemuselo? Opravdu nemuselo?

Pojďme si na začátku shrnout základní fakta – to, že by dítě do školy chodit nemuselo¹, je totiž trošku s háčkem. V současnosti v České republice platí povinná školní docházka – každé dítě si musí odkroutit 9 let na nějaké základní škole.² Můžete sice zažádat o individuální vzdělávání (lidově jde o „domácí školu“), ale to je jen jiná forma – pořád musíte být zapsáni v určité škole, pořád musíte plnit plán dané školy, pořád se musíte dostavovat na přezkoušení.³

Povinná školní docházka, říkají kritici, je z principu špatně. Zavíráte někoho na devět let do hlídaného zařízení jen proto, že má špatný věk.⁴ Nedává to navíc smysl, protože by nám nemělo jít o to, aby dítě do školy chodilo (tedy o „docházku“), ale o to, aby se vzdělávalo, dodávají unschooleři. Pojem „unschooler“ jsem v článku o základních termínech nezmínil a nevím, jak moc se pouštět do vysvětlování, abych nějakého unschoolera neurazil. Na čem se ale asi všichni unschooleři shodnou je, že by stát neměl mluvit do toho, co se děti mají učit, kdy a jakou formou. Jejich argumenty vychází jednak z výzkumů o sebeřízeném učení a pak hlavně z přesvědčení, které jsem už nakousl výše: že je nesmysl, aby z práva na vzdělání (které je zaručené Listinou základních práv) byla odvozena povinnost školní docházky.⁵

V zásadě s unschoolery souhlasím – je fakt, že současná podoba školství vychází ze zhruba 2. poloviny 18. století, kdy u nás měl stát nejdříve zájem vychovat vojáky, kteří by byli k něčemu – do té doby si v našem jazykově rozrůzněném Rakousku ani často nerozuměli.⁶ Když se tohle osvědčilo, nebylo daleko k myšlence, že by bylo efektivní mít i gramotné obyvatelstvo. A k tomu ještě vychované k poslušnosti státu a církvi.

Zkrátka pro stát měla povinná školní docházka v minulosti zásadní význam. A ukázalo se, že to v konečném důsledku nebylo ani špatné pro celou společnost – vzdělání je dodnes velmi funkční způsob, jak zlepšit životní situaci lidí. Stále platí, že neúspěch ve vzdělávání a chudoba, exekuce a další zásadní problémy spolu úzce souvisejí.⁷

Tím už se dostávám k jádru naší polemiky – unschooling a svobodné vzdělávání sice dává smysl, ale v jádru si nese zásadní problém: je snadné v něm sklouznout k sobeckosti. Rodiče se sice rozhodnou pro to, co může být objektivně nejlepší pro jejich dítě, ale ignorují při tom skutečnost, že jejich potomci nebudou žít na izolovaných ostrovech, ale ve společnosti. A přestože povinná školní docházka je velké omezení svobody, stejně jako jiná omezení (například daně) řeší problémy, které společnost neumí vyřešit lépe. Ve zkratce tyto:

1. Školu musí navštěvovat i děti ze sociálně slabších rodin. To jim teoreticky umožňuje vymanit se z problémů, ve kterých vyrůstají.⁸

2. Ve škole se potkávají děti z různých společenských vrstev. Ty z lepšího zázemí zlepšují klima ve škole a postoj ke vzdělávání. Pokud zmizí, v hodinách se to silně odrazí – vytratí se zájem, vytratí se snaha.⁹

3. Sociálně lépe postavené rodiny mají větší zájem na kvalitě školy a zároveň lepší možnosti, jak zlepšení kvality dosáhnout. To je přínosem i pro ostatní.

Bohužel to v české společnosti funguje zatím přesně obráceně – nic moc ze tří bodů výše není pravda. Někdy se to zjednoduší na to, že ambiciózní rodiče dávají děti na víceletá gymnázia. Ale to je jen část problému – rodič ještě nemusí být ambiciózní, stačí aby byl uvědomělý a chtěl pro své dítě to nejlepší. Nemusí nutně jet na výkon, třeba právě naopak. Vybere si školu, kde se neznámkuje, hodnotí formativně, pracuje se stylem Montessori, rozvíjí se estetické vnímání, dětem se předávají „správné“ hodnoty…¹⁰ Těch důvodů může být spousta.

Na stejné vlně se vezou i unschooleři – „po nás potopa, hlavně když naše dítě nebude nikde vězněné, traumatizované a utlačované“. Asi málokterý z nich si vezme do své domácí skupiny děti z vyloučených lokalit. [zdroj?] Unschooleři sice říkají, že jejich děti mají dostatek příležitostí získávat si kamarády, ale to je pravda jen v určité bublině – kamarády si získávají v rodinách s podobným životním postojem a tedy pravděpodobně i podobným sociálním postavením, případně ještě někde v kroužku, kam se ale zase okrajové skupiny moc šancí podívat nemají. [zdroj?]

Putna nedávno ve svém Kázání proti rodině řekl,¹¹ že se rodina snadno může stát modlou. A stejně je to myslím i s dětmi, výchovou a pedagogickými směry. Přes naše přesvědčení (které může být naprosto správné, ale o to nejde), že víme, co je pro naše dítě nejlepší, přestáváme vidět lidi okolo sebe. Děláme si z budoucnosti dítěte modlu. A jestli se něco táhne Starým zákonem a pak i křesťanstvím jako červená nit (kromě příchodu Mesiáše, samozřejmě), pak je to apel, ať si na modly a falešné bohy dáme bacha.

Je to důvod zavrhnout unschooling, demokratické školy a alternativy ve vzdělávání? Nemyslím si. Pojďme ale už od samého začátku přemýšlet, jak to udělat, aby tyto změny nepomohly jenom nám a našim dětem, ale širší společnosti. Schopnost přitáhnout k sobě všechny společenské vrstvy byl jeden z hlavních faktorů, díky kterým první církev dokázala převálcovat antický Řím.¹² Zdá se mi, že se to nám evangelikálním křesťanům v České republice v poslední době příliš nedaří - budu rád, když to někdo na základě dat vyvrátí, ale zdá se mi, že jsme uvízli ve středostavovském rybníčku. Nezasahujeme celou společnost. A zbývá nám pak jenom skuhrat, že není dost křesťanská.

Pokud budeme přemýšlet pouze nad tím, co je nejlepší pro naše dítě, jsme sobci. Pokud budeme vytvářet školy, dětské skupiny, kroužky a další vzdělávání pro lidi z naší sociální bubliny, jsme sice šlechetní, ale pořád sobci. Neznamená to rezignaci na zlepšení stavu, ve kterém se české školství nachází, a na tichý souhlas s nesvobodou, kterou si vynucuje. Naopak. Máme-li jako křesťané spoluzodpovědnost za svět,¹³ nezbývá nám, než dál hledat, jak být i v oblasti školství kreativní minoritou, jak o ní mluví vrchní rabín Sacks:

„To become a creative minority, is not easy, because it involves maintaining strong links with the outside world while staying true to your faith, seeking not merely to keep the sacred flame burning but also to transform the larger society of which you are a part.“¹⁴

1. Po dopsání mi došlo, že nijak neřeším, že dítě do školy přece chodit musí, protože to tak Bůh chce, rodiče to tak chtějí a vůbec, je to tak nejlepší. Zamyšlení nad tím, jak moc Bůh trvá na povinné školní docházce, bude ale zase někdy příště.

2. Tato povinnost vyplývá ze školského zákona. Vztahuje se dokonce i na cizince, pokud v ČR pobývají déle než 3 měsíce.

3. Pokud je škola osvícená, stane se z toho jen formalita. Přezkoušení může vypadat jako rozhovor nad portfoliem, které si žák průběžně tvoří z toho, co v průběhu roku dělá.

4. Z okna koukáme na budovu základní školy Komenského v Nové Pace a jedna nedávná návštěva prohlásila, že to vypadá spíš jak budova vězení. Na obranu této základní školy za to mohou komunisté a jejich necitlivá rekonstrukce. Před nimi to byla celkem hezká budova.

5. Asi nejznámější unschoolingové hnutí v ČR je Děti jsou taky lidi Zdeňky Šíp Staňkové. Pro základní představu o co jde, doporučuji článek „Dělat z práva povinnost je nesmyslné“.

6. Vycházím tu z informací získaných při studiu Obecných a českých dějin na PedF UK. Pokud by stál někdo o nasměrování na zdroje a doporučenou literaturu, dejte vědět.

7. Pokud vás baví data, statistika, korelace různých faktorů ve vzdělávání apod., odkazuji na skvělý projekt DataPAQ.

8. Že to tak v českém prostředí nefunguje, je věc druhá. Úspěšnost žáka v českých školách je z více důvodů až moc závislá na sociálně-ekonomickém postavení rodiny, ve které vyrůstá, srov. PROKOP, Slepé skvrny, 2019, s. 67-71.

9. Přesně k tomu dochází, pokud žáci ze základních škol zmizí na víceletá gymnázia, srov. PROKOP, s. 70.

10. Vím, že teď střílím trochu do vlastních řad.

11. Není moc odvážné odkázat na takový článek? Před tím než se, můj konzervativní čtenáři, naježíš a použiješ nějaký argument ad hominem, zkus se alespoň zamyslet nad poselstvím Putnova textu.

12. COMER, Live No Lies, 2021, s. 213 na základě Larryho Hurtada uvádí tyto odlišnosti, díky kterým prvotní církev uspěla: 1. inkluzí všech odlišností, ras a kultur; 2. byla pro všechny sociální vrstvy; 3. chránila děti; 4. důrazem na manželství a 5. pacifismem.

13. Máme? Srov. HERYÁN, Země bez obzoru, 2018, s. 56-61.

14. Citováno na základě COMER, Live No Lies, 2021, s. 237, originál najdete například zde. Chtěl jsem vám to přeložit, ale nějak to pak drhlo. Tak to nechávám v originále. Pro zájemce přidávám odkaz na automatický překlad.