POZNÁMKY Z ČETBY: Ještě to promysli

Myšlenky k této knize jsem si chystal strašlivě dlouho – a bez přehánění bych ji označil za to nejpodstatnější, co jsem v posledních letech četl. Proč?

V minulém článku z této série, který už vyšel před notnou dobou, jste si mohli přečíst o postřezích z různých vzdělávacích systémů. Dnes se ke vzdělání dostaneme taky, ale myšlenka knihy Ještě to promysli od Adama Granta (Jan Melvil publishing, 2022) je širší – zamyslet se nad tím, jestli nepotřebujete častěji věci přehodnocovat.

V knize naleznete tři výrazné části a podle nich rozčlením i tento článek:

1. Proč nás přehodnocování vede k lepším závěrům a jak to souvisí s křesťanstvím?

2. Co můžeme udělat pro ostatní, abychom jim pomohli své závěry znovu promýšlet a přehodnocovat?

3. Proč je zásadní předávat schopnost věci přehodnocovat žákům a co pro to ve školách můžeme udělat?

„Vždyť je to jasný.“
aneb proč si nebýt svými závěry příliš jistý

Každý žák ví, že pokud se jednou rozhodne pro nějakou odpověď v testu, už by se k tomu neměl moc vracet a odpověď měnit, protože správná odpověď obvykle je ta první. Tak alespoň praví lidová moudrost. Grant ale na základě vědeckých studií ukazuje, že to tak není – lepších odpovědí dosahují žáci, kteří se ke svým odpovědím vracejí, znovu o nich přemýšlí a nebojí se odpověď změnit (s. 11).

Grant v knize přesvědčivě  argumentuje, že pokud jsme si příliš jistí svými závěry, snadno podlehneme tzv. konfirmačnímu zkreslení – budeme si vybírat jen to, co nám potvrzuje naše hotové závěry. Co se nám takzvaně hodí do krámu.¹ Pokud se ale chceme dobrat pravdivému závěru, říká Grant, musíme být ochotni přijímat závěry ne na základě toho, co se nám líbí a jak nám zapadají do našeho obrazu světa, ale podle toho, jak přesvědčivým způsobem jsme se k nim dobrali. (s. 30, s. 196)

Zároveň však autor připouští, že přehodnocovat své závěry je pro lidi nepříjemné a snaží se tomu vyhnout. Jednak jsou totiž mentální operace náročné a tomu se náš mozek snaží vyhnout – něco přehodnotit znamená přepsat informace uložené v dlouhodobé paměti, které si náš mozek pracně vytvořil.² Překvapivě, čím inteligentnější člověk je, tím může mít s přehodnocováním větší problém – jednak čím více znalostí, tím je i větší jejich propojenost v mozku a tím obtížněji se něco mění. Druhý a hlavní důvod je, že si inteligentnější lidé častěji příliš důvěřují a hůře vnímají své limity (s. 34-35).

„S přibývajícími zkušenostmi přicházíme o pokoru. Libujeme si ve vlastním rychlém pokroku a utvrzujeme se v klamné představě o své odbornosti.“ (s. 56)

Nejde jenom o pracnost – často své postoje a názory úzce souvisí s naší identitou. Podvědomě se proto bráníme změně názoru, který by ohrožoval, to kým vlastně jsem (s. 16). Neděláme to schválně – když něco ohrozí naši osobnost, doslova se nám vypíná racionální přemýšlení (prefrontální kortex) a vládu přejímají vývojově starší centra mozku zodpovědné za emoce (amygdaly) (s. 72).

Jak to souvisí s křesťanstvím?

O křesťanství a víře Grant přímo nepíše. Takže následující řádky berte spíše jako mé rozvíjení autorových myšlenek a vlastní interpretace. Jestli křesťany něco spojuje se sekulárně vědeckým pohledem, měl by to být především důraz na hledání pravdy. A při hledání pravdy musíme nutně být znejišťováni a zažívat určitý nesoulad mezi tím, u co usilujeme a co skutečně zažíváme. Pokud žádné znejištění nezažíváme, patrně žijeme v názorové bublině, která nám potvrzuje náš pohled na svět.

„Pokud je Ježíš skutečně pravda, jak to o sobě tvrdil, pak jsem si jistý, že upřímná, otevřená snaha o pravdu – nehledě na to, jak klikatá cesta to bude – nakonec povede k Ježíši.“
(John Mark COMER, Live No Lies. 2021.)

Co to znamená pro mne? Říkám si, že pokud přestanu být ochoten hledat pravdu a budu zůstávat zatvrzele ve svých přesvědčeních, postojích a třeba i ve svém porozumění různým teologickým otázkám, snadno podlehnu lži.³

Jak ale bylo zmíněno výše, nutnost přehodnocovat snadno ohrozí naše vlastní vnímání. Pokud dojdu k závěru, že nějaká „pravda“, která se v církvi hlásá z kazatelen, není úplně jistá, neohrozím tím svou víru? Která dogmata jsou neměnná a v čem všem nás Duch Svatý může vést ke změně postoje? Nezůstanu pak nejistý v tom, kdo vlastně jsem?

Nemám jednoznačné odpovědi na tyto otázky – a kdybych měl, vlastně bych tím popíral, co se Grant (a já společně s ním) snaží předat: že nejisté tápání a hledání řešení je zdravější, než přebývání v zaslepené sebejistotě. Ale jednou věcí jsem si poměrně jistý – pokud naše křesťanská identita bude stát na tom, jaký máme postoj k LGBT, k Evropské unii nebo třeba k otázkám správné výchovy dětí, bude jen otázkou času, kdy se zhroutí. To, kým jsem, musí stát na něčem trvalejším – na tom, že jsem milované Boží dítě.⁴

Jak si být (ne)jistý

Mohlo by to vyznít dost pochmurně, že nás autor vede k nejistotě a nenabízí žádné východisko. Jeho rada je ale celkem jednoduchá – zaujměte postoj sebevědomé pokory: při problémech a složitých otázkách nepropadejte beznaději a nepochybujte o tom, že na problém máte. Zároveň ale neustále podrobujte kritice nástroje, pomocí kterých problém řešíte („jsou mé metody správné?“), a ptejte se, jestli pro správné řešení máte dostatek znalostí. (s. 59-60)

Celé to lze elegantně shrnout do jedné otázky, kterou si od přečtení knihy při řešení problémů nebo konfliktů často kladu, ale o té už v další části.

„To je vůl.“
aneb jak mluvit s lidmi, se kterými naprosto nesouhlasíme

Asi každému se občas stane, že nad názory druhých kroutí hlavou. Mně se to hodně stávalo za covidu, kdy jsem různé dezinformace těžko rozdýchával. Číst před tou dobou tuto knihu, asi bych byl býval reagoval v řadě situací jinak.⁵

Pokud chceme druhého přesvědčit, že se v něčem mýlí, navádí Grant k naprosto zásadní otázce, kterou si musíme položit: „Co by mne přesvědčilo, abych já sám změnil názor?“ Jinými slovy – před tím, než začneme druhé přesvědčovat, že se pletou, je dobré se zamyslet, jestli já sám jsem ochoten změnit a přehodnotit svůj názor. A připustit, že se třeba můžu plést. (s. 121-123)

Když si tuto otázku položíme a dojdeme k závěru, že naprosto nic, těžko můžeme změnu očekávat od druhých. Nejen proto, že je to dost pokrytecký postoj, ale hlavně jsme v nastavení, kdy druhého odmítáme slyšet. A to je další zásadní myšlenka knihy – pro změnu názoru druhých je nutné začít tím, že jim skutečně budeme naslouchat.

„Co by mne přesvědčilo změnit názor?“

Naslouchání je zásadní – když druhého nepřesvědčíme nejdřive o tom, že jeho názory, myšlenky a cítění bereme vážně, spíše se zatvrdí a názor změnit odmítne. Jak říká Grant: „Odpor vůči opačnému názoru posílí váš psychologický imunitní systém.“ (s. 162) Pokud chceme druhého získat, nefunguje snažit se ho převálcovat argumenty.

Jaké konkrétní tipy na řešení konfliktů a získání si druhého Grant dává?

• Změňte vztahový konflikt na ne-vztahový (úkolový). To, jak problém zarámujeme, může rozhodnout o tom, jestli druhý bude celou diskuzi vnímat jako útok na svoji osobu, nebo ne. (s. 91-92)

• Ptejte se na to, jak problém vidí druhá strana: „Takže vy v tomto návrhu nevidíte žádný přínos?“ (s. 118-120)

• Pojmenovávejte emoce druhých a ujišťujte se o nich. (s. 131)⁶

• Používejte otázky, díky kterým druhá strana začne sama přemýšlet o možnosti změny názoru. („Co by se muselo stát, abys změnil názor?“, „Co by tě přesvědčilo?“, s. 126-127, 130-131)

• Snažte se problém vykreslit z více úhlů pohledu. Pokud proti sobě postavíte pouze dva extrémy a nepřipustíte nic mezi, máte pro jednání těžkou pozici. Grant odkazuje na studie, které prokázaly, že lidé se spíše dohodnou, pokud se seznámí s více různými pohledy. (s. 181-183)

• Nebojte se vyjádřit nejistotu a složitost problému. I když se nám to může zdát jako projevení slabosti, druhá strana to spíše bude vnímat jako „znak důvěryhodnosti“. (s. 189)

Hlavní technika, kterou Grant doporučuje a odkazuje na obrovské množství studií, které dokládají funkčnost, je tzv. motivační rozhovor. (s. 164-166) V zásadě jde o hledání toho, co by druhého mohlo motivovat ke změně (proto motivační). A tím se vracíme opět k jádru – abychom přišli na to, co by druhého mohlo motivovat ke změně, je potřeba mu nejdříve naslouchat a porozumět jeho pohnutkám.⁷

Ještě jeden poznatek bych rád zdůraznil – od věci není samozřejmě čas od času použít vhodný argument. Jen se to s nimi nesmí přehnat – jednak je dobré vybrat pouze ty nejsilnější, aby se efekt nerozmělnil (s. 118-120), ale hlavně: nesmíme s nimi druhé převálcovat. Že se nám druhého povedlo převálcovat, ale ne přesvědčit, se pozná poměrně snadno. Přestože má člověk pocit, že se dohodl, druhý člověk jde a za chvíli udělá přesný opak toho, co nám odkýval.

Pokud se dostaneme do situace, kdy se s někým domluvíme a on udělá přesný opak, nelze hledat chybu jen na jeho straně. Neměl proti nám argumenty a přestože s námi nesouhlasil, raději nám to odkýval.

„A jak to teda je?“
aneb jak učit přehodnocovat žáky

Mám pocit, že v pedagogickém světě se v poslední době prohlubuje rozpor mezi dvěma tábory – na jedné straně jsou to příznivci tzv. cognitive load theory (CLT)⁸, na straně druhé zastánci badatelského přístupu (inquiry-based learning).⁹ První skupina říká, že základem myšlení jsou znalosti. A že žáci nemohou dost dobře pracovat, pokud jim znalosti nejdříve nepředáme – to znamená, dokud si je žáci neuloží do své dlouhodobé paměti.

Druhá skupina, a v ní i Grant, zastávají odlišný názor: žáci by měli skutečnosti sami zkoumat a docházet k vlastním závěrům. Autor knihy pro to uvádí následující argumenty.

1. Žák spíše uvěří tomu, na co si přejde sám, než co mu od katedry předává učitel. Vezměme si konkrétní příklad: dítě doma slýchá pohled na nějakou kapitolu dějin z určitého, třeba dost vyhroceného pohledu. Pokud by učitel začal tento pohled kritizovat a nabízet jiný, dost pravděpodobně ho dítě nepřijme – spíše se utvrdí v pohledu své rodiny. Pokud ho učitel spíše popostrčí k přemýšlení a k utváření vlastního závěru na základě zkoumání a hledání ve zdrojích, je pravděpodobnější, že žák dojde k přehodnocení postoje.¹⁰

2. Badatelská výuka posiluje klima třídy. Pokud je objevování správně nastavené a provází ho reflexe, vytváří prostředí vhodné pro učení. (s. 218-220) Žáci se nebojí udělat chybu, učí se z nich a tím více se posouvají dál. (s. 216-217)

3. Zmatení žáka může probudit zvědavost. Něco, s čím by zastánci CLT naprosto nesouhlasili. Grant ale říká, že nemusí být špatné nechat žáka chvilku plavat zmateného. Je to sice časově náročné, ale třeba si pak sám žák začne klást otázku „Tak jak to teda vlastně je?“ a hledat na ni odpověď.

4. Podle některých studií, jsou tyto metody aktivního učení i efektivnější (s. 210-212). Zde by se mohla strhnout ostrá diskuze, protože jiní autoři efektivitu popírají.¹¹

5. Učitel badatelskou výukou nepředává jen znalosti, ale především vzorce přemýšlení (s. 222) Grant opět v protikladu k CLT tvrdí, že důležité nejsou ani tak předané znalosti, jako to, když učitel dokáže seznámit žáka „s novými způsoby myšlení“. Zastánci CLT by s odkazem na na evolučního psychologa Davida Gearyho namítli, že schopnost přemýšlet je biologicky primární dovednost, kterou se nelze naučit.¹²

„Dobří učitelé seznamují žáky a studenty s novými myšlenkami, ale mimořádní učitelé je seznamují s novými způsoby myšlení. Když od učitele vstřebáme znalosti, může nám to pomoct v konkrétních situacích, když ale pochopíme, jak učitel přemýšlí, budeme z toho těžit celý život.“ (s. 222)

Ještě jeden důraz se mi libí a tím bych dnešní článek uzavřel. Pokud chce učitel toto vše dělat, je klíčové, aby sám šel příkladem a byl člověkem, který se stále učí. Slovy Komenského: „Učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež ukazují, kam jít, ale samy nikam nejdou.“ Grant dává celkem extrémní příklad filosofa Roberta Nozicka, který žádný předmět neučil dvakrát, protože chtěl, aby se studenti učili spolu s ním. (s. 212-213). Možná ne tak v radikální podobě bych to přál sobě i všem učitelům – netrapme se tolik tím, jestli by žáci měli spíše zkoumat, nebo jestli bychom jim znalosti měli předávat – ukazujme jim především na vlastním příkladu, jak to vypadá, když se člověk stále učí.

1. Odborněji o konfirmačním zkreslení a o tom, jak je snadné mu podlehnout, viz MERCIER a SPERBER, Záhada rozumu. Host, 2019, s. 258nn.

2. K fungování paměti a k tomu, že je mozek líný a proto si ukládá výsledky přemýšlení do dlouhodobé paměti, srov. MERCIER a SPERBER, 2019; WILLINGHAM, Daniel T. Proč žáci nemají rádi školu?: kognitivní psycholog vysvětluje principy myšlení a jejich využití ve třídě. Přeložil Jitka ŠIŠÁKOVÁ. Praha: Edukační laboratoř, 2023. ISBN 978-80-908240-3-4.

3. O otcem lži je ďábel. Srov. s názorem, že lidé se stávají zlým tím, že uvěří lži. (COMER, Live No Lies, 2021, p. 35)

4. Možná tu tato myšlenka vyzněla banálně, ale věřím, že její plné uchopení je naprosto klíčové. Třeba o tom bude nějaký článek, protože si myslím, že z této identity vyrůstá i mnoho důrazů, které vidím ve výchově. Kdo by nechtěl čekat na článek, může otevřít knihu LOMAS, The Truest Thing about You, 2014, odkud tuto myšlenku přebírám.

5. Nebo taky ne. Ono je hezké si přečíst, jak správně reagovat, ale začít to dělat je druhá věc. Na tu člověk naráží, ať jde tady o Granta, o nenásilnou komunikaci nebo třeba o já-sdělení Thomase Gordona. Zkrátka přepsat komunikační vzorce je otázkou intenzivního procvičování, ne jen přijmutí.

6. Grant trochu z jiné strany dochází k tomu samému, co Rosenberg a Gordon – nezpracované emoce blokují komunikaci a brání řešení. Srov. díl podcastu o aktivním naslouchání.

7. Zde je dobré zdůraznit, že jde opravdu o naslouchání – ne o pouhou snahu se do druhého vcítit. To, říká Grant, nestačí, protože čím jsme si s druhým názorově dál, tím spíše si do něho tímto vcítětím budeme jen projektovat vlastní představy. (s. 197)

8. O cognitive load theory bude doufám v dohledné době taky nějaký článek. Zájemce ale rovnou mohu odkázat na překladovou i anglickou literaturu: LOVELL, Sweller’s Cognitive Load Theory in Action, 2020. HATTIE, Prokazatelné učení. Edukační laboratoř, 2022. WILLINGHAM, 2023; CHRISTODOULOU, Sedm mýtů o vzdělavání, Edukační laboratoř. WILIAM a LEIHYOVÁ, Zavádění formativního hodnocení. Edulab, 2018; GINNIS, Efektivní výukové nástroje pro učitele. Universum, 2019.

9. K badatelskému přístupu si můžete najít materiály projektu Dějepis+. Pokud byste chtěli ucelenější četbu, hledejte buď Petera Seixase (The Big Six) nebo něco od Sama Wineburga.

10. Nedaří se mi najít, kde Grant tento argument používá. Je dost možné, že jsem ho vzal jinde a pouze si to propojil. Omlouvám se, že teď nedokážu přesně citovat.

11. Srov. hlavně s HATTIE, Prokazatelné učení. Edukační laboratoř, 2022.

12. LOVELL, Sweller’s Cognitive Load Theory in Action, 2020, p. 24-25. Kindle Edition.